Máte za sebou dlouhou a bohatou kariéru. Ale také velmi úspěšnou, proč tedy chcete skončit?
Koncertuji už čtyřicet roků a prožívám to pořád stejně. Na konci osmdesátých let jsem se cítila unavená a tak jsem si udělala přestávku, která trvala celých šest roků. Potom jsem natočila novou desku Jeřabiny a koncertování mě zase začalo moc bavit. V posledních letech jsem toho měla hodně, teď se konec nabízí: sedmdesáté narozeniny jsou dobrá příležitost. Myslím si, že v relativně dobré síle je dobré přestat. Rozhodnutí odejít z koncertních sálů trvalo půl roku. Rozhodla jsem se, že už chci mít prázdný diář. Chci si kdykoli zajít za svými přáteli, do kina či divadla. To už roky nemohu. Samozřejmě, že neodejdu zcela. Už jsem slíbila nějaké hostování jako např. Pavlu Bobkovi. Ale už prostě nechci koncertovat, nechci mít série koncertů tak, jak tomu bylo v posledních letech.
Pauzu a odpočinek občas umělec potřebuje, ale nemyslíte, že vám zpívání začne po čase, třeba za rok, za dva chybět? Přece jen nikdy neříkej nikdy… Už opravdu neuděláte ani jednotlivé vystoupení?
Neplánuji nic, ale kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka od kolegů, nebudu se tomu bránit. Rozvážím si to a uvidím.
Jaký to pocit, když jste ohlásila konec? Ten se ohlašuje, obvykle, jen jednou v kariéře…
Cítím naopak radost, že se můžu se svými fanoušky a příznivci rozloučit právě těmito koncerty a myslím, že tam na melancholii, či smutek nebude čas.
Jaké máte plány do budoucna? Na co se nejvíc těšíte?
Po turné už neplánuji další koncerty, ale příští rok mám pozvání zazpívat jako host na jubilejním koncertu mého kolegy, a to jsem ráda přijala. Příští rok chci chodit na koncerty i na operu, chystám se hrát více na klavír. Hudba mě povznáší a inspiruje a život bez ní si nedokážu představit.
V poslední době ráda cestujete po světě, víte už, kam pojedete příště?
Chci cestovat. Láká mne Británie, Skotsko, Irsko, a hrozně ráda bych jela do Afriky. Ve volném čase jezdíme na výlety, na Šumavu, chystám se na výstavu květin do Holandska. Květiny mne baví, proto ráda pracuji na zahradě. Ale mám ráda i domácí práce. Ráda čtu, mám vždy rozečtenou nějakou knihu. Teď jsem dočetla několik detektivek, je to odlehčené čtení, ale mám připravený jeden tlustý román, do kterého se hned po turné pustím.
Proč jste před lety odešla z Ostravy do Prahy?
Do Prahy jsem odešla v soukromé záležitosti, starší syn tam navíc začal studovat. Říkala jsem si, že ho podpořím, když mu budu nablízku, protože jej to zpočátku táhlo hodně domů. Pak za námi přesídlil i mladší syn. Dnes jsou za to kluci rádi, protože jejich šance na uplatnění byly v Praze větší. Pro Martina sice Praha znamenala přestupní stanici do Kanady, ale Vítek se etabloval a pracuje tam. Do Ostravy jezdím často za prací i za bratrem, a uvědomila jsem si, že je opravdu jedno, kde dnes člověk bydlí.
Jak vzpomínáte na ostravské začátky?
Ostravské začátky pro mne znamenají ohromně moc. Byly to nádherné doby, časy, kdy „to všechno začínalo“. Pořád jsme zkoušeli nové písničky. Jezdili jsme i do zahraničí, do Německa, do Švýcarska. Tam jsme vždycky hodně poslouchali muziku a nakupovali desky. Taky jsme hodně natáčeli v ostravském rozhlase, protože většina členů kapely Plameňáci byla členem Ostravského rozhlasového orchestru a měla tu určité nahrávací povinnosti. Hodně času jsme tak trávili ve studiu, natočili jsme spoustu písniček. Ostravě jsem měla svoje zázemí, všechno bylo fantastické a krásné. Hráči z kapely Flamingo byli zaměstnanci ostravského rozhlasového orchestru, takže jsme pořád natáčeli – měsíčně tak tři, čtyři písničky. V tamním archivu je jich obrovská spousta, mnohé třeba nikdy nikde nevyšly. Bylo to období tvořivé práce, která mě strašně bavila. Někteří zpěváci říkají, že je víc baví koncerty, ale mě hrozně baví studio, dodneška.
Hned jste se ale nestala profesionální zpěvačkou. Čím jste se živila po maturitě?
Přála jsem si jít studovat práva. Jenže nedostala jsem se kvůli kostelu a tatínkovu povolání na vysokou školu. Musela jsem proto do práce. Nastoupila jsem do spořitelny v Hrušově. Vyšlo to díky tomu, že tatínkův kamarád pracoval jako vedoucí této pobočky. Po roce jsem pak přešla do hlavní spořitelny v Ostravě. Ale věřím, že bych se hudbě věnovala, i kdybych se na práva v Praze dostala. Určitě bych zakotvila v nějakém divadle, v Apollu nebo Semaforu.
U příležitosti posledního turné vychází i vaše kompletní diskografie s DVD. Čím je tento box set zajímavý?
V souvislosti s posledními koncerty vydávám sérií 17 CD, která mapují celou pěveckou kariéru Celkem jsem nazpívala více než 600 písniček. A kterou mám nejraději? Vždy tu nejnovější. Tu si ráda pozpěvuji a těším se na reakce posluchačů. Vždy se ale na koncertech ráda vracím k písničce Lásko, voníš deštěm a vlastně ke všem dalším od Jaroslava Wykrenta. Moc ráda mám i texty Jiřiny Fikejzové. Textař by měl zpěváka dobře znát. Mít o něm představu, pak mu může psát písně tzv. přímo na tělo. Zajímavé je, že to ale neplatí na 100 procent. Např. Zdeněk Borovec mě asi moc dobře neznal, ale také mi dokázal napsat písničky přímo na tělo. Nějak se do mě dokázal vcítit. Tato CD mapují celou moji dráhu od konce 60. let minulého století až po poslední novinkové album. A kromě největších hitů obsahuje i písně, které lidi tolik neznají, a myslím si, že by si je připomenout a poslechnout mohl. V zásadě chronologicky. Výběr ukazuje moji dráhu od ostravských začátků na konci šedesátých let minulého století do současnosti.
Kdo z hostů zazpívá na vašem ostravském koncertu?
Na turné jsem přizvala svého pěveckého partnera ze skupiny Flamingo Petra Němce, dále Jaroslava Wykrenta, který se mnou jezdí jako host vánočních koncertů, Víta Sázavského a Zdeňka Vřešťála, s nimiž spolupracuji od odchodu Zuzany Navarové, Petra Spáleného, mladou talentovanou zpěvačku Patrici, na některých koncertech bude i Pavel Bobek. V Ostravě se k nám přidá Jarek Nohavica. Sejdeme se tam jako patrioti, ostravský koncert bude výjimečný. Mám v Ostravě zázemí, publikum bývá skvělé.
Profil
Marie Rottrová se narodila v Ostravě-Hrušově 13. listopadu 1941. Její maminka byla operetní zpěvačkou, tatínek varhaník a sbormistr. Zpívala ve smíšeném sboru, absolvovala jednoroční kurz pro zpěváky populární hudby a v roce 1960 se zúčastnila talentové soutěže mladých zpěváků, v níž skončila čtvrtá. Díky tomu byla pozvána do soutěžního televizního pořadu Poprvé před kamerou. Soutěž vyhrála. Začala koncertovat s ostravskými kapelami a natáčet písničky v ostravském rozhlasovém studiu. Na Bratislavské lyře v roce 1971 získala s Petrem Němcem Cenu publika za píseň Hej, nebuď nesvá. V letech 1981 až 1987 uváděla svůj vlastní televizní pořad Divadélko pod věží. V roce 1985 se odstěhovala do Prahy a později na dva roky do Německa. Z prvního manželství má dva syny. (Přemysl Souček, foto: Robert Mročka)